Soubor formálních vlastností, na jejichž základě se rozdělují česká slovesa, resp. jednoduché slovesné tvary. Pojetí s.t. v synchronním popisu č. je založeno na segmentovatelnosti jednoduchého slovesného tvaru na tři komponenty: tvarovou ↗koncovku (osobní, infinitivní) n. tvarotvornou příponu ↗‑l‑ového participia, ↗kmenotvornou příponu a ↗tvarotvorný základ, přičemž kombinací tvarotvorného základu a kmenotvorné přípony je slovesný kmen. Hlavní roli hraje při klasifikaci kmenotvorná přípona. Segmentace jednoduchých slovesných tvarů je ovšem u jednotlivých autorů různá, a proto se dochází k různému počtu kmenotvorných slovesných přípon (slovesných kmenů), a tedy i k různému počtu na nich založených s.t. Podle hláskových alternací segmentu kmenotvorné přípony i tvarotvorného základu se liší počet různých kmenotvorných přípon slovesných n. počet variant morfologických alternací jedné kmenotvorné přípony slovesné. S tím pak souvisí vydělování tzv. slovesných kmenů.

V podstatě platí, že všechny koncepce pracují s ↗kmenem přítomným a ↗kmenem minulým a liší se – na první pohled nejmarkantněji – v tom, který z nich je zvolen za první klasifikační krok.

(a) Podle kmene přítomného, resp. podle kmenotvorné přípony přítomné, se rozlišuje pět s.t. Zařazení do třídy se děje rozčleněním tvaru 3. os.sg. prézentu aktiva. ✍ČM (1981) člení opěrný tvar binárně, a získává tak pět tříd podle kmene přítomného podle zakončení 3. os.sg.préz.akt. na ‑e, ‑ne, ‑je, ‑í, ‑á. Toto dělení přejímá rovněž ✍Rusínová (1993) a ✍PMČ (1995). ✍ČŘJ (1996) a ✍MČ 2 (1986) vychází z ternárního členění opěrného tvaru 3. os.sg.préz.akt.: ‑e‑Ø, ‑n/(‑m)e‑Ø, ‑je‑Ø, ‑í‑Ø, ‑á‑Ø. Tomuto pojetí je blízké i pojetí Komárkovo (✍PČM, 1978), který podle kmenotvorných přípon kmene přítomného kategorizuje takto: ‑e‑ (‑Ø‑), ‑ne‑ (‑n‑/‑m‑, ‑ň‑), ‑je‑ (‑j‑), ‑í‑ (‑Ø‑, ‑ej‑), ‑á‑ (‑aj‑, ‑ej‑); první varianta je kmenotvornou příponou opěrného tvaru, varianty v závorce jsou kmenotvornými příponami ostatních tvarů tvořených od kmene přítomného. Stejné varianty kmenotvorné přípony kmene přítomného vyděluje i ✍MČ 2 (1986).

(b) Podle kmene minulého se rozlišuje šest s.t. ✍ČM (1981) vychází z toho, že opěrným tvarem je tvar infinitivu a tvar ‑l‑ového participia. Dělení je založeno na binárním členění opěrných tvarů. Po odtržení koncovky infinitivu n. ‑l‑ového participia je v I. třídě (a) kmen zakončen na souhlásku (vzory nést, péct), (b) kmen zakončen na samohlásku (vzory krýt, umřít, začít), ve II. třídě je kmenová přípona ‑nou‑ (‑nu‑) se vzory tisknout, minout, ve III. třídě je kmenová přípona ‑e‑ (‑ě‑) se vzory trpět, sázet, ve IV. třídě je kmenová přípona ‑i‑ se vzorem prosit, v V. třídě ‑a‑ (‑á‑) se vzory dělat, mazat, brát, v VI. třídě ‑ova‑ se vzorem kupovat. Toto pojetí přejímá ✍Rusínová (1993).

V ✍PMČ (1995) dělí Rusínová slovesa podle ↗kmene infinitivního (rovněž na šest tříd): I. třída má po odtržení infinitivní koncovky základ končící na souhlásku n. samohlásku; na rozdíl od ✍ČM (1981) jsou to pouze čtyři vzory (nést, péct, krýt, třít = umřít v ČM), II. třída rozlišuje v souladu s ČM vzory tisknout, minout a navíc uvádí vzor tnout, III., IV., V. a VI. třída se shodují s ČM a pouze volí některá jiná vzorová slova. ✍ČŘJ (1996) dělí slovesa podle kmenotvorné přípony minulé do šesti tříd. S MČ a PMČ se I. třída shoduje ve vzorech nést, péct a krýt, II. třída se shoduje s MČ, do III. třídy se řadí vzor třít (= umřít v ČM), který je v PMČ i v ČM zařazen do I. třídy, IV. a VI. třída se shodují s ČM a PMČ, V. třída obsahuje vedle vzorů brát, mazat, dělat, společných s ČM a PMČ, navíc vzor začít, který ČM řadí do Ib. třídy a PMČ jako vzor tnout do II. třídy.

✍MČ 2 (1986) nemá samostatné třídy podle kmene infinitivního, ale rozlišuje podle něj vzory až v rámci tříd vymezených podle kmene přítomného; až na výjimky jsou totožné s ČM: I. třída: nese, peče, bere, maže, tře; II. třída: tiskne, mine, začne; III. třída: kryje, kupuje; IV. třída: prosí, trpí, sází; V. třída: dělá (kope/kopá). Do s.t. nejsou řazena izolovaná slovesa. Jsou to podle ✍PMČ (1995) slovesa být, vědět, jíst (viz ↗atematická slovesa) a vidět, chtít a jít.

Nedostatkem všech klasifikací je, že synchronně neobjasňují některé typy alternací, které se historicky vyvozují až např. z psl. přízvuku a intonačních změn: br‑a‑l, ne‑br‑a‑l × br‑á‑t, ne‑br‑a‑t; srov. ✍Osolsobě, 1996; viz také ↗templát. Pojetí s.t. v gramatické tradici je přesto úzce propojeno s historickým vývojem č. slovesa (viz také ↗tematické a atematické sloveso). Některé jevy lze bez znalosti dějin jaz. vysvětlit jen s obtížemi. S tím souvisí i některé pokusy nahradit klasické členění rozdělením č. sloves na pravidelná a nepravidelná (srov. ✍Osolsobě, 1994). Algoritmus určování slovesných tříd a vzorů viz ✍Osolsobě (2014). Podrobný popis tvarů sloves a jejich řazení ke slovesným třídám a vzorům poskytuje Internetová jazyková příručka (viz http://prirucka.ujc.cas.cz/).